Proč nám vztahy nefungují jako dřív

V mém okolí je hodně lidí, kteří zrovna s nikým nežijí, nechodí, nedávno se rozešli či si od sebe dávají pauzu, randí každou chvíli s někým novým nebo jsou spolu už mnoho let, ale nebaví je to a uvažují o změně. Zkrátka různé variace na vztahy ne-vztahy. Proč dnes vztahy nefungují?

Přitom ještě někdy okolo přelomu století byla situace docela jiná. Jaktože se naše maminky i maminky jejich maminek v 18 letech zamilovaly do prvního nápadníka, prožily s ním první sex, svatbu, děti, a žijí s ním doteď nebo žily do smrti? Dlouhodobý svazek byl vždy považován za normu a troufám si říct, že stále je. Lépe řečeno, většinová společnost si to přeje. V angličtině existuje krásný poetický výraz „happily ever after“.

Čím to, že dříve to fungovalo lépe, dlouhodobě a partneři spolu byli velmi dlouho? Umí starší generace to, co se dnešním lidem nedaří? Tedy navázat plnohodnotný milující dlouhodobý vztah? Proč nás to tedy nenaučili? Proč jsme to my, jejich děti, od nich neokoukali? A co jsme od nich vlastně odkoukali?

Zamilovanost vs. láska

Na začátku, když se potkají dva lidé, zažívají jeden druh lásky — zamilování. Při zamilování nás partner či partnerka přitahuje, podlamují se nám kolena, máme motýly v břiše, vzniká mezi námi magnetismus a parádně to jiskří. Postupem času se poznáváme víc a začneme se před sebou odhalovat a ukazovat, jací doopravdy jsme, jdeme hlouběji pod povrch. A pokud se dokážeme navzájem akceptovat takoví, jací ve své podstatě jsme, zamilovanost se pozvolna mění v jiný druh lásky — v pravou bezpodmínečnou. Indický duchovní učitel Osho tyto dva druhy lásky nazývá horká a chladivá (hot and cool).

Zdálo by se, že dřívější generace uměly snáze přejít z jedné fáze lásky do druhé, zatímco dnešní generace tuhle schopnost postrádají. Je to ale opravdu tak?

Podívejme se na to na konkrétním příkladu z mé terapeutické praxe. Manželský pár — jsou spolu přes 30 let, vychovali dvě děti, mají už vnoučata. Na začátku to byla velká a “horká” láska. Postupem času se poznali do morku kostí. Přišly krize a pády, které překonali a zůstali spolu. Když jsou ve společnosti, chovají se k sobě normálně, baví se spolu přirozeně, vše vypadá, že je v pořádku. V okolí jsou oblíbeným párem, protože se nehádají a působí harmonicky. Vypadá to na opravdovou “chladivou” lásku.

Navenek ale není patrných několik detailů. Ona je dominantní, nesnese jakýkoliv odpor, všechno řídí. On, aby předešel konfliktům a zachoval doma harmonii, neprosazuje své potřeby a názory, raději se stáhne, mlčí a snaží se nevyvolávat třecí plochy. Oba pracují, ona vydělává méně a několik let strávila doma výchovou malých dětí. On postupem let více a více konzumuje alkohol, nabírá na váze, ztrácí zájem o své koníčky, přestává o sebe pečovat. Ona postupem let více a více jí, tloustne, chodí doma v teplákách a zástěře. Dříve se hádali často, dnes je patrná oboustranná rezignace, lhostejnost, opovržení, nuda. Hádky se proměnily ve vzájemné „štěkání“ na sebe. Jednou za čas, když už je napětí tak husté, že není úniku, dojde k hádce, kdy se oba dokážou zranit na těch nejbolavějších místech. Oba se pak uzavřou do sebe, ona víc jí, on více pije. Ona prožívá peklo s alkoholikem, který jí zničil život. On prožívá peklo s neforemnou fúrií, která mu vzala svobodu.

Proč jsou pořád spolu? Je to opravdu tím, že prožívají bezpodmínečnou lásku, kdy se partneři vzájemně akceptují a milují tak, že spolu překonávají překážky partnerského života?

Zvyk je železná košile

Jsou spolu tito dva lidé vůbec dobrovolně? Jasně, že ano, vždyť kdyby chtěli, tak už se dávno rozejdou. Dnes přece rozvody nejsou nic neobvyklého. Proč spolu tedy zůstávají, když tolik trpí?

Podívejme se, z jaké doby náš pár pochází, jaké má rodinné vzpomínky, v jakých hodnotách vyrůstal. Narodili se začátkem 60. let, svatbu měli v půlce let 80. V té době vládly naprosto jiné podmínky a pravidla. Tehdy bylo pro ženu téměř nepředstavitelné odejít od muže, z ekonomických i společenských důvodů. Morální, náboženský a politický kodex, podpořený ekonomickým nastavením v rodině, byl natolik přísný, že se ze vztahu neodcházelo, pokud v něm např. nefigurovalo fyzické násilí. Z generace na generaci se vštěpovaly a mnohde dodnes vštěpují myšlenky typu:

• „V každé rodině je něco.“
• „Nebije tě, nechodí za ženskejma, to že se trochu napije, se dá vydržet.“
• „A co budeš dělat, když ho opustíš? My tě živit nebudeme!“
• „Takového sis ho vybrala, takového ho máš.“

Když se na náš pár podíváme z této perspektivy, lépe pochopíme, proč se dnes, v roce 2020, kdy je svoboda prioritou číslo jedna, chovají jako by byli spolu sešněrování ve svěrací kazajce. Jsou v ní sice dobrovolně, ale nevědomě a je velmi těžké, pro ně skoro i nemožné, to změnit.

Vydrželi spolu sice dlouhou dobu, vzájemně poznali svá pravá já, došli až dovnitř a vědí o sobě téměř vše. Ale jsou spolu z lásky? Milují se bezpodmínečně? Není to spíš tak, že z úvodního zamilování zůstala jen vyžraná skořápka dvou lidí, jejichž soužití jim činí bolest?

Zamilování je dávno dávno pryč a troufám si říct, že k “chladivé” lásce, tedy bezpodmínečného láskyplného přijímání sebe sama a toho druhého, vůbec nedošlo. Náš pár prožívá „studený“ (cold) vztah. Vypadá to, že jsou spolu uvězněni. V češtině máme krásné přísloví — zvyk je železná košile.

Naše generace se tak vlastně neměla od koho naučit, jak má zdravý vztah a “chladivá” láska skutečně vypadat. Neměli jsme od koho odkoukat, jak to udělat, aby vztahy skutečně fungovaly i potom, co přejde zamilovanost. A protože už nejsme vázáni ekonomickými, náboženskými ani jinými rigidními společenskými pravidly, nemusíme zkrátka v takovýchto nefunkčních vztazích zůstávat.

Výsledkem jsou pak různé variace na vztahy ne-vztahy a služby pro singles jako trend doby.

Jak z toho ven? O tom zase příště. Napovědět ale může i můj nedávný rozhovor o krizi ve vztahu a párové terapii: