Jak si nastavit osobní hranice

Snad každý jsme to někdy v životě zažili – kolegyně v práci na vás přehodila svůj úkol, partner už po stopadesáté nedodržel slib, že stráví večer s vámi místo v práci, znovu jste kývli na hlídání dětí kamarádce, přestože jste měli v plánu zajít si na masáž. Mít dobře nastavené osobní hranice a umět s nimi pracovat, není jednoduchá disciplína. Jak se to naučit? 

Jako děti jsme to všichni uměli

Když se podíváme na malé dítě, přesně ví, co chce a co nechce. A někdy dokonce úplně stejnou věc chce a v jiný moment ji odmítá. Čím to je?

Každé dítě totiž přichází do tohoto světa se zdravým vnímáním svého prostoru.

Okamžitě po narození se mu do tohoto osobního prostoru začneme postupně vměšovat my ostatní – rodiče, učitelé, spolužáci, přátelé, nadřízení a kolegové v práci…Snažíme se ho přizpůsobit svým „normám“ a modelovat k obrazu svému.  

A dítě velmi záhy pochopí, že mu vzhledem k tomu, že je jeho život zcela závislý na matce (aa postupně ostatních dospělých), nezbývá, než začít hrát hru společnosti, která jej obklopuje. Tím se jeho vnímání osobního prostoru pokřiví, začíná zapomínat, jaké to bylo, když bylo malé. Uvnitř ale cítí, že takto mu to nevyhovuje.

Často navíc v dětech vypěstujeme syndrom hodné holky nebo hodného kluka, kteří se snaží všem vyhovět, pomoci, být k dispozici, protože jedině pak je přece budou mít všichni rádi. Být sobecký, upřednostňovat svoje potřeby před ostatními, říct jasné “ne”, přece nejsou vlastnosti, za které bychom si zasloužili uznání a lásku druhých. 

Nečekejte, až bude vaše tělo bít na poplach 

Že je s tímto vnitřním nastavení něco v nepořádku si bohužel často uvědomíme, až když nás dovede k extrémním situacím jako je onemocnění, psychické zhroucení nebo vyhoření. 

Naše nevědomí se nás přitom celý život snaží přivádět k tomu, abychom si uvědomovali svou zdravou podstatu a potenciál. V situacích, které naše slabiny ještě zintenzivňují, se v životě neocitáme náhodou. 

Když máme opravdu velký problém s vymezením se vůči svému okolí, vždy si do života přitáhneme někoho (nebo něco), kdo velmi jasně a rázně do našeho prostoru zasahuje, narušuje jej a tím nám, většinou nevědomě, velmi ubližuje. Dělá nám tím ovšem obrovskou službu, protože nás tak neustále upomíná na fakt, že máme problém, na který by bylo dobré se zaměřit.

Pokud tento fakt ignorujeme, velmi často se začne situace tzv. somatizovat ve fyzickém těle v podobě nemocí. Hranice byly narušeny tak dokonale, že dokonce vstoupily nejen do našeho myšlenkového prostoru, ale i do našeho těla.

Jak z toho ven?

Prvním krokem je vůbec uvědomit si, že nějaké hranice máme a že nám nedělá dobře, když je různí lidé nerespektují. Teprve potom můžeme hledat, kde vlastně tyto hranice jsou a učit se s nimi pracovat. Jak na to? 

Poslouchejte svoje tělo. Vnímejte, co se s vámi děje, když třeba někomu kývnete na něco, na co jste ve skutečnosti nechtěli přistoupit. Svírá se vám žaludek, hrdlo nebo máte cítíte napětí ve svalech? Naše tělo je moudřejší než si často myslíme, a dává nám jasné signály, že je něco v nepořádku. Jen jsme se je možná odnaučili vnímat. 

Na terapiích a workshopech často používám techniky, které nás vracejí do dětství, do stavu kdy jsme uměli situace vnímat jasně, vymezit se, říct si co potřebujeme, co chceme a co naopak nechceme. Stav, kdy to pro nás bylo naprosto přirozené. 

Postupně se pak mí klienti (znovu) učí své hranice nejen vytyčit, ale také chránit, a proměňovat je z rigidních na fluidní, aby s nimi mohli tzv. “tančit”. S lehkostí, sebeláskou a respektem k hranicím druhých. 

Článek vyšel v magazínu Kondice.cz