Jak jsem přestal utíkat před Vánoci (a emocemi)

Koledy, dárky, pohádky, cukroví, voňavý stromeček, lahodný svařák a všudypřítomný klid a pohodová atmosféra. Na Vánoce se většina z nás těší celý rok. Nebo ne?

I když se asi všichni snažíme docílit přesného opaku, pro většinu z nás Vánoce znamenají spíš shon, stres, konzum a spoustu povinností. Kdykoliv se bavím se svými přáteli, známými či klienty, většina z nich tvrdí, že Vánoce nemají rádi, že by nejradši někam odjeli a unikli tak před jakýmkoliv náznakem vánoční výzdoby, koled a romantických filmů ukončených happyendem.

Čím to je? Proč nás toto období, které jsme jako malé děti milovali a těšili se na vše s ním spojené, najednou stresuje? Co je příčinou toho, že čas vánoční na jednu stranu děsí a na druhou přitahuje?

Můžou za to rituály?

Během let se v každé rodině vytvoří všemožné rituály, aniž bychom si vůbec uvědomovali, že se o rituál jedná. Zkrátka různé úkony a činnosti děláme, opakujeme, vylepšujeme a celé to na nás zpětně nějak působí. Čím je rituál starší, zaběhlejší a propracovanější, tím větší je jeho efekt. Ten se přitom liší u každého, kdo se rituálu zúčastňuje. Stejný rituál dokonce může působit pokaždé jinak na stejnou osobu, záleží vždy na tom, v jaké situaci, náladě a formě se nacházíme.

Za posledních dvacet let jsem strávil vánoční čas se svými rodiči a širší rodinou maximálně všehovšudy třikrát. Jedním z našich rituálů je, že se na Štědrý den dopoledne sejde celá rodina od rodičů a babičky, přes strýčky a tetičky, sestřenice, bratrance, jejich partnery a děti, až po partnery jejich dětí, zkrátka nikdy nekončící proces rozrůstající se velké rodiny. Všichni se vítáme, povídáme si, usmíváme se, pojídáme vzorky cukroví, popíjíme různé vzorky vaječného koňaku, zpíváme koledy. Vždycky je veselo, euforično.

Ale také trochu dusno, trochu ouzko, ve vzduchu je patrná nervozita, která vyúsťuje do miniaturních osobních narážek, popichování, sarkastických poznámek a drobného zraňování se. A tomu všemu jsem se snažil dlouhá léta vyhýbat.

Pryč od ̶V̶á̶n̶o̶c̶ emocí

Od doby, kdy jsem byl dospělý, jsem měl pocit, že být na Štědrý den jinde než s rodiči a rodinou je cool. Že tím trochu vzdoruju starému systému, že se osamostatňuju, že jsem už dospělý. Jezdíval jsem na hory, do ciziny nebo jsem k sobě domů zval přátele, kteří také vzdorovali a byli cool. Někdy jsem pracoval, nebo byl prostě sám.

Letos jsem si naplánoval, že začátkem prosince odjedu na Srí Lanku a budu tam až do konce ledna. Chtěl jsem jet do buddhistického chrámu vyzkoušet si, jaké to je být mnichem, který medituje, postí se, žebrá o jídlo, vzdá se veškerého svého majetku. Chtěl jsem si díky meditacím a asketickému způsobu života zvědomovat své nevědomé vzorce chování.

Vše jsem si naplánoval, zařídil formality, koupil letenku a…v hlavě mi začaly vyskakovat myšlenky na Vánoce strávené u rodičů, na tradiční rodinná setkávání a na všechny rituály s tím spojenými, včetně válení se před televizí, přejídání se vším možným, a taky napětí a emocí u štědrovečerního stolu. Ale také včetně toho, že po rozbalení dárků opadne veškerá tenze, a začne pravý klid a pohoda, která trvá až do Štěpána.

A přišlo dilema. Neměl jsem žádný pádný argument, proč zrušit drahou cestu, na kterou jsem se tolik připravoval. Jen proto, že mi zničehonic v hlavě naskakovaly všechny ty vánoční rituály u rodičů? Vždyť jsem tam během celého svého dospělého života nechtěl jezdit! Vždyť je tam vždycky napětí, mám stažený žaludek, jsem lítostivý, úzkostný, emotivní, každou chvilku se mi chce plakat a mám co dělat, abych zamaskoval „skleněné oči“ při štědrovečerním přípitku.

A najednou BÁC! Tři dny před odjezdem se mi rozsvítilo.

Vždyť přesně to je ten důvod proč chci Vánoce trávit u rodičů a rodiny! Už nechci utíkat před svými emocemi, izolovat se od svých pocitů, úzkostí a obav, aby na mě nikdo nezpozoroval, že jsem naměkko. Najednou po tolika letech vidím, že chci být součástí onoho celoročního energetického a emočního vyústění, že se jedná o určitý druh katarze, která je zajetými rodinnými rituály umocněna, a že letos to chci prožít naplno. S rodinou, která mě podporuje a má mě ráda, a kterou mám rád i já a kterou chci svou přítomností podpořit, podělit se s ní o své emoce, strachy, radosti a lásku.

A tak místo abych se vydal zvědomovat své nevědomé vzorce chování přes půl světa, budu to dělat doma, s rodinou, a s pomocí našich zaběhlých rituálů.

Tak šťastné, veselé a vědomé!