Co je nejcennější v opravdové komunikaci? Může být i ticho formou komunikace? A jak s ním zacházet, aby bylo léčivé? Přečtěte si moje odpovědi pro magazín Ona Dnes.
Odpověď začíná u nás samotných. Každý z nás touží po blízkosti, ale abychom se mohli skutečně propojit s ostatními, je nejdříve potřeba spojit se sami se sebou. Napojení na vlastní emoce, pocity a autenticitu je základem každé zdravé komunikace.
Jako děti jsme otevření a flexibilní, ale postupně se učíme chránit před emocionálními zraněními. Často tak vytváříme masky, abychom se vyhnuli konfliktům nebo nepohodlí. Skutečná komunikační pohoda však není o „všichni budou hodní“ či potlačování pocitů — je o možnosti být autentický, cítit, co cítíme, a sdílet to bez strachu z odsouzení.
To zahrnuje i rozdílné názory, konstruktivní napětí nebo občasnou hádku. Klíčové je bezpečí: každý by měl mít možnost být sám sebou a přitom být respektován. Respekt neznamená kompromisy, ale hledání styčných bodů, pochopení a otevřenost vůči odlišnostem.
Rozhodně ano. Existuje ticho, které odděluje, a ticho, které spojuje. Chladné a prázdné ticho vzniká ze strachu, frustrace nebo snahy manipulovat druhé — vytváří propast mezi lidmi. Naproti tomu léčivé ticho je ticho přítomnosti. Je to chvíle, kdy jsme naplno se sebou i s ostatními — při večeři, procházce nebo společné aktivitě. Ticho, které působí příjemně a naplňuje vzájemným přijetím a porozuměním.
Jak s ním zacházet? Klíčové je vědomé napojení na sebe: když potřebujeme chvíli klidu, můžeme to otevřeně sdělit: „Potřebuji teď chvíli ticha, potřebuji být sám se sebou.“
Pokud mlčíme ze strachu či frustrace, je to signál vrátit se k sobě a začít upřímně sdílet své pocity — i s rizikem nedorozumění, ale autenticky.
Léčivé ticho není prázdnota. Je to prostor, kde můžeme být sami sebou a zároveň propojení s druhými. Takové chvíle nám umožňují skutečně naslouchat, být přítomni a posilovat blízkost ve vztazích, nejen o Vánocích.