Jak mi meditace pomohly zbavit se závislosti (nejen) na cigaretách

Píše se rok 1992, je mi 16 let, jsem ve druhém ročníku na střední škole a jedeme na školní výlet do Bibione. Moje první cesta do zahraničí. Moje první cesta na Západ. Moje první cesta k moři. Moje „první“ byla i cigareta, kterou si tam zapálím. Tu poslední jsem si zapálil o 13 let později.

Proč jsem vůbec začal?

Kouření odsuzuji, smrdí mi, nelíbí se mi. Tak proč? Nevím. Nemám přesnou odpověď. Spíš mix různých odpovědí. Např. proto, že jsem v pubertě. Mám komplexy, že jsem hubený, málo mužný, pro spolužačky neatraktivní (těm se líbí starší kluci/muži), kouří hodně spolužáků a kamarádů okolo a z hecu mě přemlouvají, ať to zkusím. Kouří i můj táta, můj vzor.

„Dej si, uvidíš. Když ti to nebude chutnat, nebudeš v tom pokračovat.“ Říká mi spolužačka Karolína. První šluk. „Jaké to je?“ Ptá se. Na odpověď, že mi to nechutná a točí se mi hlava říká: „To časem přestane.“ Mě napadá, jaké časem to přejde, nebudu v tom přece pokračovat. A druhý šluk, druhá cigareta, druhá krabička, druhý rok kouřím, podruhé se snažím s tím přestat… Tam a zpátky. Neumím kouřit jen tak, u kafe, nebo u piva. Neumím třeba jen dvě cigarety denně. Jakmile si zapálím, vykouřím za den celou krabičku. Velmi mě to baví, líbí se mi to, chutná mi to. Miluji ten pocit.

Přestávám a začínám. Je to silnější než já

Leze to do peněz, smrdí mi z pusy, nedělá mi to dobře. Říkám si, až budu chtít, prostě přestanu a hotovo. A taky že jo. Prostě přestanu. Pak ale nevydržím, koupím si kusovku, s tím, že si zapálím jen jednu. Kusovku následuje krabička a další a další. Přestávám a začínám. Přestávám a začínám. Někdy vydržím nekouřit den a někdy i rok, rok a půl. Kusovka! Vždy to začíná koupenou nebo vysomrovanou kusovkou, a už se vezu. Zjišťuji, že mě kouření kontroluje, ovládá mě. Jsem závislý.

Londýn. Už nikdy si nezapálím

Je červen roku 2005, je mi 29 let. Dávám výpověď v korporátu a odlítám na měsíční jazykový pobyt do Londýna. Mimo studia jazyka chci využít tohoto času pro sebe a chci zjistit, jaký je smysl mého života. Moje kamarádka Dáša mě vybavuje ezoterickou knihou „Mnich, který prodal své ferrari”. Knihu hltám, denně brzy vstávám, praktikuji meditační cvičení s růží, fyzicky cvičím a jím živou stravu.

Mám hodně času sám na sebe, odpočinek, meditace a mysl se pročišťuje a začínám znovu slyšet hlas svého nitra, hlas intuice. Přichází rozjasňování mysli i těla. Tento pozvolný proces je spojený s pocity radosti, s pocity strachu z neznáma, pocity naprosté důvěry v něco, co mě převyšuje a pocitu, že se o to něco mohu opřít, že mě to bude provázet.

Po necelém měsíci se vykrystalizuje nejen moje další směřování — po návratu do ČR otevřu první školu vaření — ale také začínám daleko lépe komunikovat se svým tělem, které vydává signál, že mu nedělá dobře kouření a káva.

Vnitřní hlas zavelí — přestanu kouřit! A pak jiný vnitřní hlas, to už známe, to už tu bylo 100x. Hm. To je pravda. Pokud se tedy rozhodnu, že přestanu kouřit, nesmím už nikdy začít. Ani jeden šluk! Když si to takto představuji, je mi z toho smutno. Už nikdy? Ani jednu? Ani jednu kusovku? Dobrá, zkusím to. Zkusím jeden den nekouřit a uvidím. Jeden den nekouřím. Každou chvíli mě mysl ponouká, zapal si, zapal si. Dej si pauzu, zapal si. Jiný hlas říká. Stačí jeden den. Dnes nekuř. Zapal si zítra. Ráno, nový den a já si říkám “Dnes si nezapálím”. Jen jeden den. A pak další a další, až do konce pobytu v Londýně.

Tělo je velmi spokojené s fyzickou aktivitou, s lehkou stravou, s trávením času na slunci, s dostatečným množstvím spánku. Mysl i tělo se očišťují zároveň, ruku v ruce. Po celou dobu mě doprovází pocit lehkosti, radosti. Každý moment mi připadá jako “den zalitý sluncem”. A tento pocit trvá ještě velmi dlouho poté a vlastně se už nikdy nevytratí. Občas přijdou chmury, občas bouřky, občas je dlouho zataženo, ale zjišťuji, že lehkost, důvěra a radost je moje základní nastavení.

Po návratu do ČR se scházím se svými kamarády, se kterými jsem vždy kouřil. Chutě na cigaretku, na kusovku, na to, jen si tak trochu potáhnout a nasát cigaretový dým, se vracejí. První momenty moje tělo automaticky sahá po cigaretě. Vnitřní hlas říká, počkej, vydrž 5 minut a pokud to nebude k vydržení, pak si zapal. Intenzivní chuť na cigaretu po několika minutách odchází sama a nutkání je pryč. Takto se to opakuje pokaždé s tím rozdílem, že intenzivní nutkání trvá kratší a kratší dobu až jednoho dne (cca 1 rok poté, co nekouřím) si uvědomuji, že nutkání je pryč. Vyhrál jsem. Jsem dobrý! Závislost je překonaná, ale roste ego.

Závislost jako ukazatel k vlastní duši

Chuť na kouření a zlozvyk samotný jsem potlačil. Na začátku jsem si myslel, že jsem vyhrál. Sám nad sebou. Až po asi 10 letech jsem si uvědomil, že jsem si závislost na cigaretách nahradil závislostí na nezdravém sexuálním chování.

Ono to tak totiž funguje. Abychom nevyrazili klín klínem, je potřeba zkoumat pozadí našich závislostí. Ty můžeme mít na čemkoli. Jídlo, cigarety, drogy, alkohol, mobilní telefon, sex, gambling, cestování, nakupování, posedlost svým vzhledem a tělem atd. atd.

Místo, abych si kladl otázky typu:

– Co ona závislost maskuje?

– Co mi v hloubce duše chybí?

– Čeho se mi nedostávalo, z čeho se stala neukojitelná potřeba, že se ji snažím ukonejšit nějakou látkou či činností a na té se pak stanu závislým.

– Co se stane se samotnou závislostí, se kterou se neskamarádím, nesnažím se ji blíže poznat a potlačím ji do temnoty nevědomí?

jsem ji prostě od sebe odehnal. Každá závislost, byť vypadá krutě a ničí naše životy, se nám, přes velké trápení, snaží ukázat cestu k sobě, cestu do našeho nitra. Jakmile jí začneme naslouchat, začne k nám mluvit jazykem, který nás vyvede z bludiště našeho trápení. Paradoxně nás závislost navádí na naši duchovní cestu.

Ta moje vedla přes deprese, problémy v podnikání i ve vztazích, skupinové terapie, jógu a meditace. Absolvoval jsem během ní například týdenní pobyt s holotropním dýcháním, různé seberozvojové skupiny, duchovní pobyt v Indii. Provázela mě na ní spousta bolesti, kterou meditace zesilovaly.

Meditace totiž neslouží jako “uklidňující prostředek”, nebo jako lék typu “ibalgin proti bolesti”. Funguje jako reflektor, který na dané zranění posvítí. Je jako ukazatel — svítí a ukazuje tam tak dlouho, až si toho všimneme, až to přijmeme. A díky tomu jsem se mohl se svými závislostmi, ať už na cigaretách nebo na nezdravém sexuálním chování, skutečně skamarádit, ne je jen potlačit nebo nahradit jinými.

Zajímá vás moje cesta k sobě samému a k terapiím víc? Přečtěte si celý můj příběh.