Článek byl publikován v květnovém vydání časopisu Psychologie dnes.
Společnost se postupně snaží vzpamatovávat z náhlého a nedobrovolného zastavení. Jak se nejlépe probudit do úplně nové etapy našich životů? Co bychom měli udělat, aby se nám dařilo dobře a žili jsme spokojeně? Krize prý znamená i příležitost. Jak s ní naložit a pokud možno využít ve svůj prospěch všechny změny, které nás postihly? Jak v tom všem najít smysl svého života? Dobrá rada nad zlato.
V posledních dvou měsících se to na sociálních sítích a v médiích radami jen hemží. V době izolace a přísných restrikcí získalo mnoho lidí spoustu času, tak všem okolo radí. Jak si v této době nastavovat denní disciplínu, jak si udělat v těchto dnech pohodu, jak si vyčistit sklep, jak správně jíst, jak cvičit, jak doma učit děti a nezbláznit se, jak zhmotňovat své strachy… Upřímně — divil bych se, pokud ještě někdo tyto články zvládá číst a především se těmito radami skutečně řídit. Novináři, ať mluví s kýmkoli, prahnou po 10 + 1 tipech “jak”, prognózách a predikcích a je jim často jedno, koho se vlastně ptají — lékaře, terapeuta, ekonoma. Z návodů a věšteb v médiích se stal smog. Výplň. Vata.
Jen blázni dávají rady a pouze blázni se jimi řídí
Samotné rady totiž bohužel nikomu nepomohou. Moudří lidé jsou s jejich rozdáváním velmi zdrženliví. Moudrý člověk totiž ví, že jediná věc na světě, která je zadarmo a kterou stejně nikdo nepřijme, je právě rada. Tak proč se namáhat a sypat je jen tak z rukávu? Je to jako vzít semena drahocenných rostlin, házet je na skálu a očekávat, že vyklíčí a vyrostou z nich krásné květy. Moudrý člověk nás nejdříve připraví na to, abychom radu bylo schopni přijmout. Nedá nám ji jednoduše. Je to jako s půdou. Aby mohla být oseta a semínku se dařilo, musí se zorat, odstranit kamení, pohnojit, zkypřit. Je to proces. Může trvat roky, než jsme připraveni rady přijmout, pochopit, řídit se jimi a mít z nich užitek.
Když mně osobně někdo dává rady, které jsem si nevyžádal (a mnohdy i ty, které jsem si vyžádal), reaguji odmítavě. Nepovažuji se za mudrce, ale místo návodů a receptů jak žít, pokládám sobě i svým klientům otevřené otázky. Ideálně takové, na které není jednoznačná odpověď. Takové, které v naší mysli uvíznou na delší dobu a pomůžou nám podívat se na danou situaci z několika úhlů. Vidět onu situaci v souvislostech a ve své komplexnosti. Pak už odpověď přestává být důležitou. Otázka samotná se stala návodem.
Šok a krize jako spouštěče hlubších změn
Nyní jsme v situaci, kterou valná většina populace nikdy nezažila. Probíhá celosvětová intenzivní a hluboká krize a my, aniž bychom si to uvědomovali, jsme v šoku. Já, Vy, on, ona, oni. Celá společnost je v šoku. V kolektivním šoku. A každý z nás se s tím vypořádává po svém. Z osobních zkušeností, literatury i praxe terapeuta vím, že náš systém — tělo + mysl + duše — jsou natolik inteligentní, že si se šokem umí poradit. Nahodí záložní systém, jakéhosi autopilota, a ten nás obdobím šoku provede. Nastaví nás do módu přežití, vše ostatní jde stranou. Když pak šok odezní, zůstanou v našem systému rány a k tomu se navíc aktivují staré, zasunuté a nevyléčené šrámy a jizvy.
Jsem zastáncem názoru, že aby člověk alespoň trochu změnil své návyky a vzorce chování, musí projít celkem hlubokou krizí. Musí padnout na dno a sám zjistit, že jeho stávající modely chování jsou nastaveny špatně a kvůli tomu nežije naplněný život. Musí sám chtít tyto modely a vzorce prozkoumat a měnit. A právě v tom může být velmi nápomocný průvodce či terapeut.
V období šoku si jen málo lidí uvědomí, že potřebuje odbornou psychickou podporu, že by si mohli říct o pomoc. Navíc využívat služby psychoterapeuta znamená pro většinu lidí známku selhání. Známku toho, že jsme špatní či nemožní. Lidé často říkají: “Se svými problémy si poradím sama/sám,“ nebo: „Dám si tabulku čokolády/skleničku vína/dobře se najím a ono se mi uleví.“ V lepším případě si popovídají s kamarádkou a na chvíli se jim uleví. Tento pocit ovšem brzy zmizí. Mezi skleničkou, jídlem či povídáním si s kamarádkou a využitím služeb terapeuta je obrovský rozdíl. Toto téma by ale vydalo na samostatný článek.
Teprve po odeznění šoku či krize nás naše hluboká vnitřní inteligence začne navádět na správnou cestu. Potom už záleží na tom, jestli tomuto vnitřnímu hlasu nasloucháme a řídíme se jím. A právě v této fázi je nejvíc vhodné využít služeb terapeuta či jinou forma podpory. Může se jednat o různé mužské či ženské kruhy, či další seberozvojové skupiny, které jsou postavené na sdílení, porozumění a uvědomění. V tomto momentě, kdy je nám těžko, jsme totiž ochotni zkoumat naše stávající motivy a kořeny chování a experimentovat s novými návyky. Když už si nevíme rady, jsme navíc otevřeni sdílet své těžkosti s terapeutem nebo s lidmi ve skupině, kteří jsou nestranní. Je to jako když po dlouhé době objevíme políčko, o které se dlouhá léta nikdo nestaral, a rozhodneme se, že jej začneme obdělávat, zúrodňovat. Nejdříve je potřeba vytrhat vysoký plevel, posekat zdivočelou trávu, hluboce zorat, odstranit kameny, pohnojit, zkypřit…
Přece jen jedna rada na závěr…
Vraťme se tedy k úvodním otázkám. Jak se probudit do našich nových životů? Co udělat pro spokojený život? Jak využít krizi, najít smysl života a začít žít naplněně?
Zde je každá rada drahá také proto, že každý jsme jiný. Každý prožíváme jiné situace a nacházíme se v rozdílných životních etapách. Přesto pro vás přece jen jednu mám. Ať už to děláte tak či onak, cítíte-li se v tom dobře, děláte to správně. Pokračujte v tom až do momentu, kdy ucítíte, že byste chtěli něco jinak.
Pokud už tam jste a nebo jste se ocitli v úzkých a zabředáváte hlouběji a hlouběji do kruhů závislostí, přejídání se, tloustnutí, sebedestrukce, vzteku, agrese či naopak apatie, lenosti a lhostejnosti, využijte služeb průvodce, terapeuta či seberozvojových seminářů a skupin.
Mnoho terapeutů funguje i na dálku, např. přes Skype či Whatsapp. Uleví se vám hned po prvním setkání. Nebojte se. Nestyďte se. Řekněte si o pomoc!
Článek byl publikován v květnovém vydání časopisu Psychologie dnes.